Červen 2014

i really don't know

9. června 2014 v 21:42 | Em.
Nadpis trochu nesouvisí s obsahem, vím, vím toho hodně. Mám hodně nad čím přemýšlet a nad některýma věcma bych asi přemýšlet měla.
Ani nevím proč nepřemýšlím, možná, protože sem si řekla, že je prostě nechám jít.
Vlastně jsem nikdy nenechala, takže nevím no. Asi už prostě nechci řešit NIC a chci žít ve tmě. Tam je to nejlepší, dá se výborně schovat.
Připadala sem si schovaná i v místnosti plné kluků, protože jsem byla jediná co koukala do stropu a do okna ven na měsíc. Byla tma a já byla perfektně schovaná, nebojím se tmy, miluju tmu. Příjde mi v ní všechno tak reálné, najednou člověk nekouká na vnějšek, ale prostě vnímá to co slyší, to co cítí a to přesně by nás mělo ovládat. Bylo úžasné jen tak ležet a přemýšlet si nad čím chci. Ale vlastně jsem to ani nevyužila, jen jsem tak ležela a koukala. Jako by se myšlenky zastavily na jednou bodě a už nechtěli dál pokračovat. A já je nechala stát, najednou všechno bylo tak, jiné, tiché, tmavé, úžasné. Najednou přede mnou nestály problémy školy, přátel, vlastně všech okolo mne, byla sem tam prostě já, absolutně bez myšlenek a bez divných pocitů.
Chci to zažít ještě jednou.
Když neležíte sami v místnosti s lidé kolem vás spí, dávávám to pocit klidu, ale zároveň i bezbečí obzvlášť když víte, že máte vedle sebe kdo by vás ochránil. Ale prostě i přes to bezpečí vám to dává absolutní klid a opravdu úžasný pocit.

Někdy se dějí opravdu divné věci, které by jste radši většinou ani neřešili nebo si jich nevšimli. Já vlastně ani nevím jestli věřím na pátky 13. ale napsala jsem na jeden jiný blog něco, co se naplnilo. Napsala jsem, že pro to abych měla čas na přátele a obré známky musím obětovat trochu sportu. Ale že nikdy neobětuju všechno, že by to bylo velké krveprolití.
No a bum. V lednu opravdové BUM na lyžích a já až do teď vyškrtávám sport ze svého života. Divné..
Ale ne řešitelné. Zabývat se tím by byla ztráta času, noha už je skoro v pořádku a já čárkuju dny kdy vspoupím na kurt. Tak proč se zabývat něčím co se stalo a tato minulost uplynula
Nemá to cenu.
Takže končím.

Done, i'm done.
With love, Emily.

I found my old "diary".

8. června 2014 v 22:01 | Em.
Některé věci jsou hrozně překvapující... ani nevím kde začít! Co takle na začátku?
Má to nějaký začátek?
A chýlí se konec?
Začátek sice neznám, ale vím, že už se blíží ke konci moje nekonečné trápení tím, že nehraju volejbal. Ten sport mi chybí tak strašně moc, že to snad ani není možné. Chybějí mi lidé z okolí volejbalu. Ale já bohužel chybím jen dospělým a ne mému týmu, a mému trenérovi. Vážně už potřebuji hrát! Je to věc co mi chybí tak moc už od ledna. Ale konečně, můj nekonečný strach byl minulé pondělí ukončen. Operace! Mám ji za sebou a jediné co mi připomíná, že jsem na ni byla jsou 4 trčící sráty z kolene a berle v rohu (které vesměs nepoužívám, protože můžu chodit.).
Jsem ráda, že už se nemusím bát, je to tak uklidňující a dává to na jevo, že se blíží moje "konečně na hrišti".
I když mi to zkazilo možnost jet na školní výlet, což mě vážně moc mrzí, prootože je to jedna z mála věcí na kterou jsem se těšila vážně hodně dlouho.
I když, vlastně na konec tak uplně nezničila...
V sobotu mě tam taťka odvezl s tím, že pojede s Martinem na kolo, a pak mě vyzvedne. Heh, vyzvedne. Přespala jsem tam. Dali jsme si flašku brusinkové vodky, vodku s džusem a zbytek čisté vodky a šli se dělat blbosti. Chodili jsme po pláži, smáli se, snažili se dotáhnout vor na vodu. Kuba se rozhodl, že si půjde odmontovat značku státní hranice, ale na konec skončil s nějakou malou značkou "Vstup JOA" (jachtařský oddíl, amatérů?). Táta myslel, že budu spát u učitelek, prvoplánově jsem měla v úmyslu spát u Roxy, Kačky a jejich 2 spolubydlících co jsou spolu v posteli a mluví s pytlíkem těstovin, ale na konec jsem spala u kluků na pokoji, vedle H..
..
Když zavřu oči a on mě obejme mám pocit, že je to ta nejlepší osoba na světě a už nikdy nechci, aby se něco změnilo. Ale když otevřu oči zjistím, že je tma a jak mile se rozsvítí odtáhne se. Žijeme po tmě, jako kdyby celý náš svět existoval jenom ve tmě. Ve tmě a v jeho pokoji. Nikdy nevyjde nic na povrch. I kdybych se rozbrečela ve třídě, on nikdy nebude ten, co mě obejme, nebo dá pusu a řekne, že to bude dobrý. On to udělá, ráno, v šatně, ale nikdy ne ve třídě. Žijeme prostě ve tmě. A nikdo mě nechápe, nikdo nechápe jak můžu žít ve tmě nebo pod malou svíčkou, zábleskem naděje, který pak vždycky uhasí studená sprcha. A já vím, že mě nikdo nechápe, a já chápu je, že mě nechápu. Ale já sama sebe chápu. Strašně dlouho mi trvalo než sem přišla na to, že postavit se za sebe a za své pocity, které ani nikdo nemusí znát, stačí, že já o nich budu vědět. No, prostě postavit se za to co chceme a bránit to ať to stojí cokoliv je jedna z nejdůležitějších věcí v životě. To, a láska. A když se to spojí oboje dohromady nic by vás nemělo donutit pochybovat, nikdy. A já už nikdy nepochybuju, lidem které mám ráda plně důvěřuju.
Takže vlastně jeho ráda nemám, protože mu nevěřím. Nevěřím mu ani co by se za nehet vešlo. Překrucuje pravdu, snaží se mě přesvědčit, že Anička je špatná a že se všichni chovaj hrozně jinak než jak se chovaj. A hlavně, že H mi za to nestojí a že mám na lepšího.
No, přijmáme lásku o které si myslíme, že si ji zasloužíme. Takže Michale? jak bys řekl ty, vyser si oko.


A pokračovalo by od tebe "A dál?"


A dál bych prosila zhasnout celý svět! Chci žít ve tmě.

Když jsem tak mluvila o pochybnostech ↑. Ať si pochybuju jakkoliv, kdykoliv se "zhasne". Je to ten nejlepší kluk, kterého jsem kdy potkala a prostě pochybnosti zmizí, jako lusknutí kouzelným proutkem. Sice sprchy po "rozsvícení" jsou definitivně ty nejhorší, ale.. Ale nic! Být bez něj a vědět, že už mě nikdy neobejme je horší než žít s tím, že to nikdy neudělá před lidma.

Už jsem to jednou napsala a ukončila, ale v mé hlavě je tak moc myšlenek, které se nesmyslně řítí a já nevím jak se s nima vypořádat. Najednou je toho hrozně moc, hlavně školy a lidí kolem mne. Posledních několik dní jsem si kvůli operaci připadala jako "najednou viditelná". Nenávidím ten pocit, protože se mě každý ptal a já o tom prostě nechtěla mluvit. 4lověk někdy nechce od ostatních lítost, a nezajimá ho ani jejich zvědavost, ale s tím prostě nic neudělám. Někeří lidé jsou jako supi.

Hlavně jeden debil hubálovec, vůbec nevím co si o sobě myslí. Ale už to, že mi píše skoro každý den je děsný, odpovídám mu čim dál tim míň a na fb chodím čim dál tim míň. Každé pozvání ven sem mu odmítla a několikrát mu řekla, že mě to nezajímá, ale jeho nezajímá to, co si myslím já. On si asi myslí, že má ve vzdáleném vesmíru šansi nebo co, hahahahahahahahaha. NE! S tím klukem bych nešla ani ven a ani bych sním nechodila, hnusí se mi ta představa ne proto, že by byl blbej nebo tak, ale že po tom co mě 14 dní otravoval a já mu několikrát "naznačila" že nemám zájem, pak strašně překvapeně psal, když zjistil, že mám kluka. Smůla kámo. Hahaha.

Když tak mluvím o supech, mohla bych mluvit dál.
Nechápu jak se můžeš (ano přesně TY!) přiživovat a psát klukovi, který je zadaný s tvojí spolužačkou a kamarádkou! Psát si s ním o nějakých sado-maso sexuálních hrátkách, posílat mu miliony pusinek a říkat jak je super. Jak vůbec můžeš? Ta holka je moje hodně dobrá kamarádka, a já jí kvůli tomu, že ty všechno musíš někomu vyprávět (navíc ještě před ní mluvit a narážet na podobné téma!) musím lhát. Vážně mě to ubíjí, už jen proto, že on vykecá prakticky všechno co jeho přítelkyně "udělá špatně" a ona to má na talíři ještě šíleně dlouho a každý se jí směje. Nechápu jak můžeš. Já si do ní taky rejpnu, neřikám, že ne, ale na rozdíl od tebe vím, kde přestat a nikdy kvůli mě skoro nebrečí. ČI co to bylo, když jsme šli směrem od školního výletu.

Výhodou tohodle všeho je, že tady napíšu svoje zmatené myšlenky ve stejně zmateném pořadí a to mi umožní uvažovat, ale ne tak zmateně. Je skvělé žít v anonymitě (Em? Byl to opravdu parádní nápad, nevěřila bych, že tě to napadne. A navíc, funguje to už od roku 2012, a stále funguje).

Tak se tu všichni mějte, měla bych si jít lehnout. H. je nemocný takže zítra čelím otravnému Michalovi a velký spoustě testů. To bude ale na bačkoru den.

Sladké sny, Honzíku.